Data a hypotézy o VitalFeld - vitálním životním poli

Základní úvahy o vitálním poli

Základní procesy živých organismů jsou biochemické povahy. Biochemické procesy rozkládají naši potravu a přeměňují ji na energii a stavební látky. Vědecký výzkum odhaluje stále více detailů těchto biochemických procesů, přičemž se ukazuje, jak nesmírně komplexní jsou vzájemné vztahy. Každý nový detail, který objevíme, přináší celou řadu dalších možných interakcí s jinými procesy. Zatímco na jedné straně objevujeme stále více faktů, na straně druhé hrozí, že začneme ztrácet celkový přehled. Skvělý příklad této komplexnosti poskytuje následující diagram hlavních metabolických cest v buňce.

Hlavní metabolické dráhy typické buňky. Každý bod představuje biochemickou reakci, každá čára interakci s jinou reakcí [Obrázek z Alberts et al.: Lehrbuch der molekularen Zellbiologie, 3. vydání].
Naše věda je často silně redukcionistická. To znamená, že se zaměřujeme na objevování nejmenších detailů a předpokládáme, že tím zároveň pochopíme, jak funguje celý systém. Ve skutečnosti to ale není pravda. Zvláště koordinace některých biochemických procesů stále zůstává velkou záhadou. Jak napsala Univerzita v Amsterdamu na své webové stránce:

"Zatímco již víme hodně o genech a proteinech, následující otázka zůstává stále zcela nezodpovězena: Jak spolupracují geny, proteiny a další molekuly, aby umožnily buňce fungovat? Odpověď nelze najít v samotných jednotlivých složkách. Naopak, buněčné know-how vyplývá pouze ze spolupráce mnoha komponent."

Tuto situaci výstižně popsal také Dr. R.O. Becker ve své knize Heilkraft und Gefahren der Elektrizität [BECKER 1994]:

"Co věda dokázala, je zjevně pouze popis těchto procesů. To, co nám chybí, je náhled do řídícího systému, který tento proces spouští a následně ho reguluje tak, aby se dosáhlo požadovaného výsledku. Bez působení takového systému by se nic nedělo, ať už jde o léčení řezné rány nebo oplodnění lidského vajíčka."

Tento postřeh Dr. Becker dále objasňuje na příkladu regenerace odříznutých končetin u axolotla:

"To, že vůbec existuje proces regenerace, přímo odporuje některým základním dogmatům chemicko-mechanistické teorie. Podle těchto názorů jsou procesy hojení čistě místními jevy, které nemají žádnou souvislost s celkovým organismem a jsou spuštěny pouze místními podmínkami. Je zřejmé, že proces regenerace u axolotla musí být spojen s celým organismem nějakým energetickým procesem, který zahrnuje a organizuje celý organismus tak, jak to chemické paradigma nedokáže vysvětlit."

Je očividné, že existuje nějaký mechanismus, pole nebo princip organizace, který:

• určuje, jak moc z končetiny chybí
• dohlíží na a koordinuje růstový proces
• určuje, kdy by měl růstový proces skončit

Pomocí samotných biochemických procesů není možné zcela vysvětlit řízení tohoto regeneračního procesu. Potřebujeme něco navíc, nejen pro koordinaci regenerace končetiny u axolotla, ale také pro koordinaci mnoha komplexních životních procesů v těle. Mnozí vědci, kteří se snaží zkoumat procesy v těle z celostního pohledu, dospívají k podobnému závěru [BECKER 1994, RUBIK 2002, LIBOFF 2004].

Toto "navíc" jsme nazvali vitálním polem.

Definice vitálního pole

Vitální pole a biochemie jsou úzce propojené.
Veškeré tělesné elektromagnetické energie se označují jako vitální pole, protože se vyskytují pouze v živých, vitálních organismech a vytvářejí elektromagnetické pole.

Vitální pole se liší od osoby k osobě stejně jako otisky prstů. Je ovlivněno mimo jiné individuálními vlastnostmi, zátěžemi a nedostatky. Je to tedy elektromagnetické zobrazení fyzického stavu.

Část tohoto elektromagnetického pole tvoří infračervené (tepelné) záření těla.

Jak je znázorněno na obrázku, vitální pole a biochemie se vzájemně ovlivňují a oba jsou nezbytné pro udržení života organismu.

V následujících kapitolách bude popsána řada elektromagnetických jevů v těle, které lze považovat za součást vitálního pole.

Elektromagnetická pole v těle

Elektrická pole jsou přítomna všude v těle. Jsou způsobena nerovnoměrnými distribucemi kladných a záporných nábojů v buňkách. Tato pole nejsou konstantní, ale mění se v pomalejších nebo rychlejších rytmech, přičemž vytvářejí magnetická pole a elektromagnetické záření.

Každá buněčná membrána má elektrické napětí, které činí přibližně 70 mV (miliVolty). To platí nejen pro samotnou buňku, ale i pro její organely, jako jsou mitochondrie a endoplazmatické retikulum. Výška tohoto napětí sice není podle našich měřítek velmi vysoká, na buněčné úrovni je ale ohromná.

Je třeba si uvědomit, že rozhodující není samotné napětí, ale změna napětí dělená příslušnou vzdáleností, po které změna probíhá. Tato veličina se nazývá gradient pole nebo gradient napětí. Elektrická pole vykonávají síly (např. na ionty) prostřednictvím těchto gradientů. Absolutní velikost pole přitom není důležitá.

Gradienty pole jsou u membrán velmi vysoké, protože membrány jsou velmi tenké, asi 5 nm (nanometrů) = 0,000 000 005 m. Pro gradient pole tedy získáme hodnotu 50 mV / 5 nm = 0,05 V / 0,000 000 005 m = 10 000 000 V/m. Jinými slovy, 10 milionů voltů na metr. To je opravdu vysoká hodnota.

Pro srovnání: Pokud umístíme dvě kovové koule do vzdálenosti jednoho metru, uzemníme jednu a druhou se pokusíme nabít, nikdy nedosáhneme 10 milionů voltů. Dříve by mezi oběma koulemi došlo k výbojům a zvukovým projevům. Takové elektrické gradienty jsou však v buňkách běžné a hrají klíčovou roli při řízení iontů.

Tyto membránové gradienty byly známy již dlouho. Až do nedávna se předpokládalo, že na krátkou vzdálenost od membrány napětí klesne na nulu a od tohoto bodu již gradient pole nebude existovat. Tento pohled byl ale změněn publikací Tynera et al. z roku 2007 "Nanosized Voltmeter Enables Cellular-Wide Electric Field Mapping" [TYNER 2007]. Nová měřicí metoda umožnila poprvé změřit gradienty pole uvnitř buňky na místech vzdálených od membrán. K překvapení autorů, a pravděpodobně i mnoha jejich kolegů, byly nalezeny velmi vysoké hodnoty. Průměrná hodnota gradientu pole na deseti místech činila více než dva miliony V/m. Z toho vyplývá, že buňky jsou protkány elektrickými gradienty pole. Je tedy logické se domnívat, že mají nějaký účel. Jaký konkrétně, není zatím zcela jasné. Podle naší hypotézy jsou součástí vitálního pole.

Základní úvahy o vitálním poli

Základní procesy živých organismů mají biochemickou povahu. Biochemické procesy rozkládají naši potravu a přeměňují ji na energii a stavební látky. Vědecký výzkum odhaluje stále více detailů těchto biochemických procesů, přičemž se zároveň ukazuje, jak nesmírně složité jsou vzájemné vztahy. Každý nový detail, který objevíme, přináší další možné interakce s jinými procesy. Zatímco na jedné straně objevujeme stále více faktů, na straně druhé hrozí, že začneme ztrácet celkový přehled. Skvělý příklad této komplexnosti poskytuje následující diagram hlavních metabolických drah v buňce.

Hlavní metabolické dráhy typické buňky. Každý bod představuje biochemickou reakci, každá čára zobrazuje interakci s jinou reakcí [Obrázek z Alberts et al.: Lehrbuch der molekularen Zellbiologie, 3. vydání].
Naše věda je často silně redukcionistická. To znamená, že se soustředíme na objevování nejmenších detailů a předpokládáme, že tím zároveň pochopíme, jak funguje celý systém. Ve skutečnosti to však není pravda. Zejména koordinace některých biochemických procesů stále zůstává velkou záhadou. Jak uvedla Univerzita v Amsterdamu na své webové stránce:

"Zatímco už víme hodně o genech a proteinech, stále zůstává nezodpovězená následující otázka: Jak spolupracují geny, proteiny a další molekuly, aby buňka správně fungovala? Odpověď nelze nalézt v samotných jednotlivých složkách. Naopak, buněčné know-how vychází pouze ze spolupráce mnoha komponent."

Tuto situaci výstižně popsal také Dr. R.O. Becker ve své knize Heilkraft und Gefahren der Elektrizität [BECKER 1994]:

"Co věda dokázala, je zjevně pouze popis těchto procesů. To, co nám chybí, je náhled do řídícího systému, který tento proces spouští a následně reguluje tak, aby se dosáhlo požadovaného výsledku. Bez působení takového systému by se nic nedělo, ať už jde o léčení řezné rány nebo oplodnění lidského vajíčka."

Tento postřeh Dr. Becker dále objasňuje na příkladu regenerace odříznutých končetin u axolotla:

"To, že vůbec existuje proces regenerace, přímo odporuje některým základním dogmatům chemicko-mechanistické teorie. Podle těchto názorů jsou procesy hojení čistě místními jevy, které nemají žádnou souvislost s celkovým organismem a jsou spuštěny pouze místními podmínkami. Je zřejmé, že proces regenerace u axolotla musí být spojen s celým organismem nějakým energetickým procesem, který zahrnuje a organizuje celý organismus tak, jak to chemické paradigma nedokáže vysvětlit."

Je očividné, že existuje nějaký mechanismus, pole nebo princip organizace, který:

• určuje, jak moc z končetiny chybí
• dohlíží na a koordinuje růstový proces
• určuje, kdy by měl růstový proces skončit

Pomocí samotných biochemických procesů není možné zcela vysvětlit řízení tohoto regeneračního procesu. Potřebujeme něco navíc, nejen pro koordinaci regenerace končetiny u axolotla, ale také pro koordinaci mnoha komplexních životních procesů v těle. Mnozí vědci, kteří se snaží zkoumat procesy v těle z celostního pohledu, dospívají k podobnému závěru [BECKER 1994, RUBIK 2002, LIBOFF 2004].

Toto "navíc" jsme nazvali vitálním polem.

Definice vitálního pole

Vitální pole a biochemie jsou úzce propojené.
Veškeré tělesné elektromagnetické energie se označují jako vitální pole, protože se vyskytují pouze v živých organismech a vytvářejí elektromagnetické pole.

Vitální pole se liší od osoby k osobě stejně jako otisky prstů. Je ovlivněno mimo jiné individuálními vlastnostmi, zátěžemi a nedostatky. Je to tedy elektromagnetické zobrazení fyzického stavu.

Část tohoto elektromagnetického pole tvoří infračervené (tepelné) záření těla.

Jak je znázorněno na obrázku, vitální pole a biochemie se vzájemně ovlivňují a oba jsou nezbytné pro udržení života organismu.

V následujících kapitolách bude popsána řada elektromagnetických jevů v těle, které lze považovat za součást vitálního pole.

Elektromagnetická pole v těle

Elektrická pole jsou přítomna všude v těle. Jsou způsobena nerovnoměrnými distribucemi kladných a záporných nábojů v buňkách. Tato pole nejsou konstantní, ale mění se v pomalejších nebo rychlejších rytmech, přičemž vytvářejí magnetická pole a elektromagnetické záření.

Každá buněčná membrána má elektrické napětí, které činí přibližně 70 mV (miliVolty). To platí nejen pro samotnou buňku, ale i pro její organely, jako jsou mitochondrie a endoplazmatické retikulum. Výška tohoto napětí sice není podle našich měřítek velmi vysoká, na buněčné úrovni je ale ohromná.

Je třeba si uvědomit, že rozhodující není samotné napětí, ale změna napětí dělená příslušnou vzdáleností, po které změna probíhá. Tato veličina se nazývá gradient pole nebo gradient napětí. Elektrická pole vykonávají síly (např. na ionty) prostřednictvím těchto gradientů. Absolutní velikost pole přitom není důležitá.

Gradienty pole jsou u membrán velmi vysoké, protože membrány jsou velmi tenké, asi 5 nm (nanometrů) = 0,000 000 005 m. Pro gradient pole tedy získáme hodnotu 50 mV / 5 nm = 0,05 V / 0,000 000 005 m = 10 000 000 V/m. Jinými slovy, 10 milionů voltů na metr. To je opravdu vysoká hodnota.

Pro srovnání: Pokud umístíme dvě kovové koule do vzdálenosti jednoho metru, uzemníme jednu a druhou se pokusíme nabít, nikdy nedosáhneme 10 milionů voltů. Dříve by mezi oběma koulemi došlo k výbojům a zvukovým projevům. Takové elektrické gradienty jsou však v buňkách běžné a hrají klíčovou roli při řízení iontů.

Tyto membránové gradienty byly známy již dlouho. Až do nedávna se předpokládalo, že na krátkou vzdálenost od membrány napětí klesne na nulu a od tohoto bodu již gradient pole nebude existovat. Tento pohled byl ale změněn publikací Tynera et al. z roku 2007 "Nanosized Voltmeter Enables Cellular-Wide Electric Field Mapping" [TYNER 2007]. Nová měřicí metoda umožnila poprvé změřit gradienty pole uvnitř buňky na místech vzdálených od membrán. K překvapení autorů, a pravděpodobně i mnoha jejich kolegů, byly nalezeny velmi vysoké hodnoty. Průměrná hodnota gradientu pole na deseti místech činila více než dva miliony V/m. Z toho vyplývá, že buňky jsou protkány elektrickými gradienty pole. Je tedy logické se domnívat, že mají nějaký účel. Jaký konkrétně, není zatím zcela jasné. Podle naší hypotézy jsou součástí vitálního pole.

Metody podobné MEG se používají také k měření srdeční aktivity (magnetokardiografie – MCG), aktivity gastrointestinálního systému (magnetogastrografie – MGG) a měření svalové aktivity (magnetomyografie – MMG). Další zajímavou aplikací je rozlišování mezi maligními a benigními nádorovými útvary prostaty pomocí měření magnetické aktivity v rozsahu 2–7 Hz. V publikaci Anninose (2007) "Biomagnetic Activity in Prostate Cancer and Benign Prostate Hyperplasia" bylo prokázáno, že tato rychlá, neinvazivní technika umožňuje s 95% jistotou rozlišit maligní tumory od benigních.

Vyzařování v kmitočtovém rozsahu 1 kHz až 300 MHz

Existuje jen málo údajů o lidském těle v tomto kmitočtovém rozsahu. Byly zaznamenány záření kolem 1 kHz u buněčných kultur, které byly již vysvětleny v části "Oscilující buňky". Zřejmě jen relativně málo tělesných procesů probíhá v tomto frekvenčním rozsahu, což znamená, že žádná měřitelná signály nevystupují z pozadí šumu.

Vyzařování v mikrovlnném rozsahu od 300 MHz do 300 GHz

Tento rozsah je známý jako oblast mikrovln. Mikrovlny jsou elektromagnetické vlny s vlnovou délkou mezi 1 m a 1 mm. V tomto rozsahu se rozlišují decimetrové vlny (vlnová délka 1 m až 1 dm, frekvence 300 MHz – 3 GHz), centimetrické vlny (vlnová délka 1 dm až 1 cm, frekvence 3 GHz – 30 GHz) a milimetrové vlny (vlnová délka 1 cm až 1 mm, frekvence 30 GHz – 300 GHz). Celý tento frekvenční rozsah se široce využívá v technice a vědeckém výzkumu, například v mikrovlnných troubách, radarech, mobilních telefonech, Bluetooth, Wi-Fi, GPS systémech a radioastronomii.

Pokud se objekt zahřeje, vyzařuje více infračerveného záření a mikrovln. Když se kolem roku 1970 objevily kvalitní mikrovlnné detektory, začala se tato skutečnost využívat pro diagnostické účely. Mikrovlny pronikají do tělesných tkání hlouběji než infračervené záření, a proto se používají zejména k měření teploty hlubších vrstev tkání, což umožňuje detekci nádorů, oběhových poruch a podobně. Intenzita tohoto mikrovlnného záření je přímo spojena s teplotou tkáně.

Existují však i náznaky, že organismy mohou produkovat mikrovlny, které nejsou přímo spojené s teplotou. Před více než 40 lety fyzik Herbert Fröhlich na základě výpočtů dipólových vlastností membránových proteinů předpověděl, že buněčné membrány mohou vykonávat oscilace v tomto frekvenčním rozsahu (H. Fröhlich, 1968, "Long range coherence and energy storage in biological systems").

Mikrovlnná terapie je známá již desítky let, zejména v Rusku a na Ukrajině. V této souvislosti tam také měřili vyzařování mikrovln z lidského těla. Podle záznamů profesora Sergeje Sitka bylo poprvé v roce 1997 jeho pracovní skupinou v Kyjevě prokázáno, že lidé mohou vyzařovat mikrovlny, které nejsou závislé na teplotě. Toto záření se může od teplotou závislého záření lišit směrem nahoru i dolů, a tyto odchylky mají diagnostický význam. Naznačují funkční poruchy, nikoli teplotní změny.

Od té doby byly technické možnosti vyvinuty moskevskými týmy do podoby funkčního diagnostického zařízení. V publikaci z roku 2006, "A new Information Technology for System Diagnosis of Functional Activity of Organs of the Human Body" od Avshalumova a kol., je uvedeno diagnostické zařízení, které analyzuje mikrovlny a filtruje nízkofrekvenční modulace (0,01 Hz až 30 Hz). Teorie za tímto zařízením je, že patologické tělesné objekty jsou spojeny s těmito nízkými frekvencemi, které mění vyzařování mikrovln. Orgány lze identifikovat pomocí umístění přijímací antény a vzorců frekvence.

Vyzařování v infračerveném frekvenčním rozsahu od 300 GHz do 3,8 × 10¹⁴ Hz

Infračervené záření je definováno jako spektrální rozsah mezi 300 GHz (= 3×10¹¹ Hz) a 3,8 × 10¹⁴ Hz. Vysokofrekvenční konec infračerveného spektra přechází do červeného světla viditelného spektra. S maximem vyzařování lidského těla v tomto rozsahu je tento typ záření také označován jako tepelné záření. Čím teplejší je tělo, tím více infračerveného záření vyzařuje. Protože lidé a další savci jsou teplokrevní, mají obvykle vyšší teplotu než okolní prostředí a jsou proto snadno detekovatelní infračervenými kamerami.

Tento frekvenční rozsah je ideální pro diagnostické účely, protože většina vyzařování lidského těla se nachází v tomto spektru. Některé příklady využití zahrnují:

• Pyrometrie: Pro měření teploty, například v nemocnicích, se používají pyrometry, které měří teplotu ucha na základě tepelného záření ve střední části infračerveného spektra.
• Termografie: Vytváření profilu teploty kůže, které může indikovat příznaky onemocnění, jako jsou místní zánětlivé ložiska.
• Regulační termografie: Měření změn v teplotním profilu kůže pacienta před a po aplikaci chladového podnětu. Tato metoda umožňuje odhalit funkční poruchy před tím, než se projeví viditelné symptomy.

Vyzařování ve viditelném spektru, Biophotony

Frekvenční rozsah viditelného světla se pohybuje od přibližně 3,8 × 10¹⁴ Hz (červené světlo) do přibližně 7,9 × 10¹⁴ Hz (fialové světlo). Tento rozsah je velmi malý ve srovnání s celým spektrem elektromagnetického záření, které existuje.

Dříve se věřilo, že při pokojové teplotě či teplotě lidské pokožky by nemělo docházet k žádnému vyzařování v oblasti viditelného světla. Výpočty podle Planckova vzorce ukázaly, že objekt velikosti lidského těla by měl vyzařovat méně než jedno foton ročně ve viditelném spektru. Přesto se ukázalo, že všechny živé organismy vyzařují biophotony, což jsou kvanta světla emitovaná živými organismy i v úplné tmě.

Známý vědec v oblasti biophotonů, profesor Fritz-Albert Popp, potvrdil, že všechny živé organismy vyzařují biophotony, přičemž množství vyzařování závisí na různých faktorech, jako je fáze vývoje organismu, stresové faktory a zdravotní stav.

Výzkum ukázal, že biophotony nejsou spojeny se statisticky neuspořádanými procesy, které jsou základem pro vyzařování černého tělesa, ale jsou přímo spojené s biologickými procesy v těle.