Data a hypotézy o vitálním poli

Základní procesy živých organismů jsou biochemické povahy. Biochemické procesy rozkládají naši potravu a přeměňují ji na energii a stavební látky. Vědecký výzkum odhaluje stále více detailů těchto biochemických procesů, přičemž se ukazuje, jak nesmírně komplexní jsou vzájemné vztahy. Každý nový detail, který objevíme, přináší celou řadu dalších možných interakcí s jinými procesy. Zatímco na jedné straně objevujeme stále více faktů, na straně druhé hrozí, že začneme ztrácet celkový přehled. Skvělý příklad této komplexnosti poskytuje následující diagram hlavních metabolických cest v buňce.

Obrázek výše znázorňuje hlavní metabolické cesty typické buňky. Každý bod představuje biochemickou reakci, každá linie představuje interakci s jinou reakcí [Obrázek z Alberts et al.: Lehrbuch der molekularen Zellbiologie, 3. vydání]

Naše věda je často silně redukcionistická. To znamená, že se zaměřujeme na objevování nejmenších detailů a předpokládáme, že tím zároveň pochopíme, jak funguje celý systém. Ve skutečnosti to ale není pravda. Zvláště koordinace některých biochemických procesů stále zůstává velkou záhadou. Jak napsala Univerzita v Amsterdamu na své webové stránce:

"Zatímco již víme hodně o genech a proteinech, následující otázka zůstává stále zcela nezodpovězena: Jak spolupracují geny, proteiny a další molekuly, aby umožnily buňce fungovat? Odpověď nelze najít v samotných jednotlivých složkách. Naopak, buněčné know-how vyplývá pouze ze spolupráce mnoha komponent."

Tuto situaci výstižně popsal také Dr. R.O. Becker ve své knize Heilkraft und Gefahren der Elektrizität [BECKER 1994]:

"Co věda dokázala, je zjevně pouze popis těchto procesů. To, co nám chybí, je náhled do řídícího systému, který tento proces spouští a následně ho reguluje tak, aby se dosáhlo požadovaného výsledku. Bez působení takového systému by se nic nedělo, ať už jde o léčení řezné rány nebo oplodnění lidského vajíčka."

Tento postřeh Dr. Becker dále objasňuje na příkladu regenerace odříznutých končetin u axolotla (druh obojživelníka vyskytujícího se v Mexiku):

"To, že vůbec existuje proces regenerace, přímo odporuje některým základním dogmatům chemicko-mechanistické teorie. Podle těchto názorů jsou procesy hojení čistě místními jevy, které nemají žádnou souvislost s celkovým organismem a jsou spuštěny pouze místními podmínkami. Je zřejmé, že proces regenerace u axolotla musí být spojen s celým organismem nějakým energetickým procesem, který zahrnuje a organizuje celý organismus tak, jak to chemické paradigma nedokáže vysvětlit."

Je očividné, že existuje nějaký "mechanismus", pole nebo princip organizace, který:

• určuje, jak moc z končetiny chybí
• koordinuje růstový proces
• určuje, kdy by měl růstový proces skončit

Pomocí samotných biochemických procesů není možné zcela vysvětlit řízení tohoto regeneračního procesu. Potřebujeme něco navíc, nejen pro koordinaci růstu končetiny u axolotla, ale také pro koordinaci mnoha komplexních životních procesů v jakémkoliv živém těle. Mnozí vědci, kteří se snaží zkoumat procesy v těle z celostního pohledu, dospívají k podobnému závěru [BECKER 1994, RUBIK 2002, LIBOFF 2004].

Toto "navíc" jsme nazvali vitálním polem.

Definice vitálního pole

Veškeré tělesné elektromagnetické energie se označují jako vitální pole, protože se vyskytují pouze v živých, vitálních organizmech a vytvářejí elektromagnetické pole.

Vitální pole se liší od osoby k osobě stejně jako otisky prstů. Je ovlivněno mimo jiné individuálními vlastnostmi, zátěžemi a nedostatky. Je to tedy elektromagnetické zobrazení fyzického stavu osoby.

Část tohoto elektromagnetického pole tvoří infračervené (tepelné) záření těla.

Vitální pole a biochemie jsou úzce propojené.

Jak je znázorněno na obrázku, vitální pole a biochemie se vzájemně ovlivňují a oba jsou nezbytné pro udržení života organismu.

V následujícím textu bude popsána řada elektromagnetických jevů v těle, které lze považovat za součást vitálního pole.

Elektromagnetická pole v těle

Elektrická pole jsou přítomna všude v těle. Jsou způsobena nerovnoměrnými distribucemi kladných a záporných nábojů v buňkách. Elektrická pole nejsou konstantní, ale mění se v pomalejších nebo rychlejších rytmech, přičemž vytvářejí magnetická pole a elektromagnetické záření.

Každá buněčná membrána má elektrické napětí, které činí přibližně 70 mV (miliVolty). To platí nejen pro samotnou buňku, ale i pro její organely, jako jsou mitochondrie a endoplazmatické retikulum. Velikost tohoto napětí sice není podle makrofyzikálních měřítek velmi vysoká, ale na buněčné úrovni je ohromná.

Je třeba si uvědomit, že rozhodující není samotné napětí, ale změna napětí dělená příslušnou vzdáleností, po které změna probíhá. Tato veličina se nazývá gradient pole nebo gradient napětí. Elektrická pole působí silami  prostřednictvím těchto gradientů (např. na ionty). Absolutní velikost pole přitom není důležitá.

Gradienty pole jsou u membrán velmi vysoké, protože membrány jsou velmi tenké, asi 5 nm (nanometrů) = 0,000 000 005 m. Pro gradient pole tedy získáme hodnotu 50 mV / 5 nm = 0,05 V / 0,000 000 005 m = 10 000 000 V/m. Jinými slovy, 10 milionů voltů na metr. To je opravdu vysoká hodnota.

Pro srovnání: Pokud umístíme dvě kovové koule do vzdálenosti jednoho metru, uzemníme jednu a druhou se pokusíme nabít, nikdy nedosáhneme 10 milionů voltů. Dříve by mezi oběma koulemi došlo k výbojům a zvukovým projevům. Takové elektrické gradienty jsou však v buňkách běžné a hrají klíčovou roli při řízení iontů.

Tyto membránové gradienty byly známy již dlouho. Až do nedávna se předpokládalo, že na krátkou vzdálenost od membrány napětí klesne na nulu a od tohoto bodu již gradient pole nebude existovat. Tento pohled byl ale změněn publikací Tynera et al. z roku 2007 "Nanosized Voltmeter Enables Cellular-Wide Electric Field Mapping" [TYNER 2007]. Nová měřicí metoda umožnila poprvé změřit gradienty pole uvnitř buňky na místech vzdálených od membrán. K překvapení autorů, a pravděpodobně i mnoha jejich kolegů, byly nalezeny velmi vysoké hodnoty. Průměrná hodnota gradientu pole na deseti místech činila více než dva miliony V/m. Z toho vyplývá, že buňky jsou protkány elektrickými gradienty pole. Je tedy logické se domnívat, že mají nějaký účel. Jaký konkrétně, není zatím zcela jasné. Podle naší hypotézy jsou součástí vitálního pole.

Od 19. století je známo, že při poranění prochází tkání elektrické proudy.  Dr. R.O. Becker je popsal v 70. letech 20. století (BECKER 1994). V souvislosti s proudy lze měřit elektrické napětí (a tedy i gradient elektrického pole) mezi dvěma protilehlými stranami poranění. Dr. Becker dospěl k závěru, že základem je elektrický systém. Ten nejprve signalizuje, že problém existuje (= jedna polarita) a poté opravu reguluje (= druhá polarita). Nedávný výzkum ukázal, že s tímto gradientem pole jsou řízeny další procesy, které pomáhají léčit. Patří mezi ně migrace buněk k ráně, rychlost dělení buněk a vznik nových nervových buněk. Dobrý přehled najdete v publikaci McCaig a kol. z roku 2005: "Controlling Cell Behavior Electrically: Current Views and Future Potential" [MCCAIG 2005].

Již dlouho je známo, že kosti se přizpůsobují stupni namáhání. Kostní hmota přirůstá tam, kde je namáhána, a je demontována tam, kde zůstává bez námahy. Tato skutečnost je známá jako Wolffův zákon (podle německého lékaře Julia Wolffa, konec 19. století). Přesný mechanismus řízení těchto procesů však zatím není znám. Zajímavou spojitost má však tento zákon s piezoelektrickým jevem, který říká, že některé látky, když jsou pod tlakem, vytvářejí elektrické napětí na povrchu. Japonští vědci Fukada a Yasuda objevili v roce 1957, že kostní hmota má tento účinek také [FUKADA 1957]. Další vědci vyvinuli hypotézu, že velikost a směr piezoelektrického napětí mohou hrát roli při diferenciaci kmenových kostních buněk na budující buňky (osteoblasty) nebo rozkladné buňky (osteoklásty). Na tlakové straně (zatížené straně) kosti má piezoelektrické napětí ve srovnání s tahovou stranou (nezatížená strana) opačnou polaritu. Na zatěžované straně by tak byla podporována tvorba budujících buněk a na nezatěžované straně tvorba rozkládadných buněk.

Elektrická pole během dělení buněk a embryogeneze 

Experimenty na embryích kuřat a obojživelníků ukázaly, že během celého vývoje lze na povrchu embrya měřit elektrická pole, která se zdají hrát zásadní roli v růstu. Pokud jsou tato pole narušena, např. vystavením embryí obojživelníků vnějšímu poli, může dojít k vývojovým chybám. Zajímavé je, že u těchto obojživelníků jsou chyby spojeny s určitou fází vývoje. Pokud bylo vnější pole zapnuto během neurulace, došlo k vývojovým chybám u většiny obojživelníků . Pokud vnější pole působilo během gastrulace, chyby ve vývoji se neobjevily [MCCAIG 2005].

Napěťové gradienty jsou spojeny s měřitelnými elektrickými proudy. Při vývoji kuřecích embryí lze v různých fázích měřit různé proudy, které na určitých místech přitékají k embryu nebo z něj odtékají. Při pokusech, při kterých byly tyto proudy v určité fázi vývoje částečně omezeny, pak více než 90% embryí vykazovalo závažné vývojové vady [MCCAIG 2005]. 

Výsledky těchto experimentů naznačují, že napěťové gradienty spojené s vývojem embryí tvoří typ předpisu/vzoru pro vyvíjející se prostorové struktury. Během růstu se  předpis neustále mění s ohledem na další struktury, které jsou ve vývoji na řadě.

Tento "variabilní elektrický  předpis/vzor" interpretujeme jako součást vitálního pole. 

Velmi pěknou ilustraci možné existence takového předpisu ukázal prof. F.A. Popp ve svých přednáškách o dělení buněk [POPP 2003]. 

Otázka, o které se zde diskutuje, je: Jak je možné, že dělení buněk probíhá téměř nebo úplně bezchybně? Kdyby se všechno odehrávalo na základě náhodných  procesů, jak se domnívá klasická biochemie, musela by se v každém procesu vyskytnout chybovost, kterou lze vypočítat podle statistických metod. Tato míra chyb by však byla mnohem vyšší než ta, která skutečně existuje. Podle statisticky vypočítaných chybovostí by lidstvo nikdy neexistovalo.

V profázi mitózy (jedné z částí buněčného dělení) se tvoří mitotická vřeténka. Skládají se z mikrotubulů, které radiálně vycházejí ze dvou centrozomů umístěných na protilehlých stranách jádra. Je těžké si představit, že by se něco takového mohlo vznikat skrze náhodné procesy. Zajímavou možností, jak určit prostorovou strukturu mitotického vřeténka a tím ji také tvořit, nalezli Prof. Popp a jeho spolupracovníci. Vypočítali tvar elektrického pole, které vzniká v buňce, pokud funguje jako dutý rezonátor. Ukazuje se, že při určité vibraci dutiny (režim TM11) vzniká prostorová struktura, která se dobře shoduje s strukturou mitotického vřeténka. Předpokládá se, že elektrická pole hrají řídící roli v různých fázích buněčného dělení. 

Vibrující buňky 

Když se elektricky nabité částice zrychlí nebo zpomalí, vyzařují elektromagnetické záření. To platí i pro ionty pohybující se v buňce sem a tam nebo nabité části proteinů. Jednotlivé signály, částice, které se v buňce pohybují libovolně, jsou však velmi slabé a způsobují celkově jen elektromagnetický šum na pozadí, který za prvé téměř nemůže být detekován a za druhé se zdá, že nemůže poskytnout smysluplnou informaci. 

Jinak tomu bude, když několik takových částic bude současně provádět společné pohyby, zejména pokud se jedná o déle trvající vibrace s konstantní frekvencí. Vyzařované elektromagnetické signály se v tomto případě přičítají k silnějšímu signálu se stejnou frekvencí, což usnadňuje jejich detekci. Podobně mechanické vibrace jsou samozřejmě tím silnější, čím více částic se na nich podílí.

Mechanické vibrace buněčné stěny lze dnes detekovat velmi jemnými mikroskopickými metodami. V práci Pellinga a kol. [PELLING 2004] byly tyto vibrace měřeny na normálně fungujících kvasinkových buňkách. Autoři zjistili výraznou trvalou vibraci buněčné stěny s frekvencí v závislosti na teplotě (0,873 kHz při 22°C až 1,634 kHz při 30°C). Amplituda vibrací byla asi 3 nm, což je méně než tloušťka buněčné stěny.  To ukazuje, jak nesmírně přesně dnes mohou být takové vibrace měřeny.

Autoři došli k závěru: 

Síly spojené s vibracemi naznačují, že se jedná o společnou akci molekulárních motorových proteinů. Pohyb by mohl být součástí komunikační cesty nebo by mohl být součástí čerpacího mechanismu, jehož působením  chemické látky procházejí buněčnou stěnou. Naše experimenty odhalily nový aspekt biologie kvasinkových buněk: dynamickou nanomechanickou aktivitu buněčné stěny.

Jedna pražská výzkumná skupina dokázala při kultuře podobných kvasinkových buněk měřit jak mechanické, tak vyzařované elektromagnetické vibrace. To je velmi obtížné, protože elektromagnetické záření je extrémně slabé. Přesto se potvrdilo, že vyzařované spektrum mělo vrchol při 0,8 kHz, přesně na frekvenci mechanických vibrací. [POKORNY 2008, CIFRA 2009]

Výzkumníci se zajímají o takové vibrace, protože jimi mohou být detekovány kooperativní jevy v buňce. Starý obraz buňky, jako pytle s vodou, v němž ionty, bílkoviny atd. bloudí svévolnou difúzí (tepelným pohybem) sem a tam a setkává se jen náhodou, se díky takovým výzkumům stále více posouvá směrem k obrazu buňky, v němž probíhá velký počet cílených a koordinovaných akcí. Otázkou zůstává, čím jsou akce koordinovány. Myslíme si, že to může být velmi pravděpodobně vitální pole.

Elektromagnetické vyzařování těla 

Elektromagnetické procesy, které se odehrávají v těle, se projevují i za hranicemi těla. Tělo vydává elektromagnetické záření ve velmi širokém frekvenčním rozsahu. To platí i pro mrtvé hmoty, a tedy i pro mrtvá těla. Tento jev je obecně znám jako záření černého těla. Záření černého tělesa odráží idealizovaný průběh záření dokonalého černého tělesa a může být vypočítáno pomocí Planckova vzorce. To je teoretická aproximace, které nemůže být přesně dosaženo žádným skutečným tělem. Vzorec záření černého tělesa je přesto velmi užitečný, protože dobře odráží globální průběh vyzařování reálných předmětů podle funkce, teploty a vlnové délky. Reálné předměty, ať už mrtvé nebo živé, vykazují odchylky od průběhu ideálního záření černého těla, které jsou specifické pro látku. Tak dochází u každé látky k charakteristickému spektru vyzařování. Vyzařování je vyjádřeno v hustotě energie (nebo v počtu fotonů na vlnovou délku). 

Hladká křivka je ideální záření černého těla. Barevná křivka pod ní představuje jakýkoliv reálný předmět. Skutečné křivky jsou různé pro různé látky. U mrtvých látek jsou reálné emise vždy nižší než u ideální křivky černého tělesa, jak je tomu i v tomto příkladu. Záření vpravo od viditelného světla se nazývá tepelné záření nebo infračervené záření.

Na živých organismech je z velké části stejný obraz. Jenže křivka není v čase stabilní. Vyzařování se může lišit v závislosti na tom, jak aktivní jsou různé procesy v organismu. V různých frekvenčních pásmech se mohou vyskytovat různé variace. Kromě toho mohou vyzařování u živých organismů ležet i nad ideální křivkou černého tělesa. Tak je tomu např. při nízkých frekvencích u mozkových vln, ve vysokofrekvenčním pásmu nad viditelným světlem a ve frekvenčním pásmu viditelného světla (= biofotony). 

Smysluplná měření na živých organismech se týkají zejména detekce odchylek záření černého těla a jejich variací. V zásadě se taková měření neprovádějí snadno, protože všechny předměty v laboratoři, včetně samotných měřicích přístrojů, vyzařují záření černého těla, která  společně vytvářejí velký "šum na pozadí".

Vyzařování v kmitočtovém rozsahu od 0 Hz do 1000 Hz 

V této oblasti tělo vykazuje velkou aktivitu. Nejznámější jsou mozkové a srdeční vlny. Rozlišujeme několik typů mozkových vln, které se vyznačují různými frekvenčními rozsahy.

I když nevíme přesně, jak mozkové vlny vznikají, naměřená struktura mozkových vln může být přesto použita k diagnostickým účelům. V průběhu let bylo naměřeno tolik mozkových vln, že je možné spojit několik mozkových odchylek s různými odlišnými formami mozkových vln.  

Obvykle jsou mozkové a srdeční vlny měřeny na těle pomocí lepicích elektrod. Měří se elektrické signály z vnitřku těla na povrchu kůže. Tyto signály jsou však také vyzařovány z těla, a proto jsou měřitelné i mimo tělo. I když jsou mimo tělo velmi slabé, mohou být zachyceny citlivými snímači ( magnetometry SQUID). Tato metoda měření je známá jako magnetoencefalografie (MEG). Zařízení MEG jsou složitá a poměrně drahá. Při provoz je pro chlazení zapotřebí tekuté hélium. Moderní MEG měřicí přístroje mají až 300 magnetických snímačů, které jsou instalovány v jakési helmě.

Metody podobné MEG (magnetoencefalografie - měření aktivity mozkových neuronů) se používají také k měření srdeční aktivity (magnetokardiografie – MCG), aktivity gastrointestinálního systému (magnetogastrografie – MGG) a měření svalové aktivity (magnetomyografie – MMG). Další zajímavou aplikací je rozlišování mezi maligními a benigními nádorovými útvary prostaty pomocí měření magnetické aktivity v rozsahu 2–7 Hz. V publikaci Anninose (2007) "Biomagnetic Activity in Prostate Cancer and Benign Prostate Hyperplasia" bylo prokázáno, že tato rychlá, neinvazivní technika umožňuje s 95% jistotou rozlišit maligní tumory od benigních.

Vyzařování v kmitočtovém rozsahu 1 kHz až 300 MHz

V tomto kmitočtovém pásmu existuje jen málo údajů o lidském těle . Záření kolem 1 kHz bylo zaznamenáno u buněčných kultur. Probíhá zde zřejmě relativně málo tělesných procesů, což znamená, že žádné měřitelné signály nevystupují na pozadí šumu.

Vyzařování v mikrovlnném rozsahu od 300 MHz do 300 GHz

Tento rozsah je známý jako oblast mikrovln. Mikrovlny jsou elektromagnetické vlny s vlnovou délkou mezi 1 m a 1 mm. V tomto rozsahu se rozlišují decimetrové vlny (vlnová délka 1 m až 1 dm, frekvence 300 MHz – 3 GHz), centimetrické vlny (vlnová délka 1 dm až 1 cm, frekvence 3 GHz – 30 GHz) a milimetrové vlny (vlnová délka 1 cm až 1 mm, frekvence 30 GHz – 300 GHz). Celý tento frekvenční rozsah se široce využívá v technice a vědeckém výzkumu, například v mikrovlnných troubách, radarech, mobilních telefonech, Bluetooth, Wi-Fi, GPS systémech a radioastronomii.

Pokud se objekt zahřeje, vyzařuje více infračerveného záření a mikrovln. Když se kolem roku 1970 objevily kvalitní mikrovlnné detektory, začala se tato skutečnost využívat pro diagnostické účely. Mikrovlny pronikají do tělesných tkání hlouběji než infračervené záření, a proto se používají zejména k měření teploty hlubších vrstev tkání, což umožňuje detekci nádorů, oběhových poruch a podobně. Intenzita tohoto mikrovlnného záření je přímo spojena s teplotou tkáně.

Existují však i náznaky, že organizmy mohou produkovat mikrovlny, které nejsou přímo spojené s teplotou. Před více než 40 lety fyzik Herbert Fröhlich na základě výpočtů dipólových vlastností membránových proteinů předpověděl, že buněčné membrány mohou vykonávat oscilace v tomto frekvenčním rozsahu (H. Fröhlich, 1968, "Long range coherence and energy storage in biological systems").

Mikrovlnná terapie je známá již desítky let, zejména v Rusku a na Ukrajině. V této souvislosti tam také měřili vyzařování mikrovln z lidského těla. Podle záznamů profesora Sergeje Sitka bylo poprvé v roce 1997 jeho pracovní skupinou v Kyjevě prokázáno, že lidé mohou vyzařovat mikrovlny, které nejsou závislé na teplotě. Toto záření se liší od teplotně závislého záření směrem nahoru i dolů, a tyto odchylky mají diagnostický význam. Naznačují funkční poruchy, nikoli teplotní změny.

Technické možnosti pokročily a princip byl moskevskými týmy dotažen do podoby funkčního diagnostického zařízení. V publikaci z roku 2006, "A new Information Technology for System Diagnosis of Functional Activity of Organs of the Human Body" od Avshalumova a kol., je popsáno diagnostické zařízení, které analyzuje mikrovlny a filtruje nízkofrekvenční modulace (0,01 Hz až 30 Hz). Teorie za tímto zařízením je, že patologické tělesné objekty jsou spojeny s těmito nízkými frekvencemi, které mění vyzařování mikrovln. Orgány lze identifikovat pomocí umístění přijímací antény a vzorců frekvence.

Vyzařování v infračerveném frekvenčním rozsahu od 300 GHz do 3,8 × 10¹⁴ Hz

Infračervené záření je definováno jako spektrální rozsah mezi 300 GHz (= 3×10¹¹ Hz) a 3,8 × 10¹⁴ Hz. Vysokofrekvenční konec infračerveného spektra přechází do červeného světla viditelného spektra. Podle maxima vyzařování lidského těla v tomto rozsahu je tento typ záření také označován jako tepelné záření. Čím teplejší je tělo, tím více infračerveného záření vyzařuje. Protože lidé a další savci jsou teplokrevní, mají obvykle vyšší teplotu než okolní prostředí a jsou proto snadno detekovatelní infračervenými kamerami.

Většina vyzařování lidského těla se nachází v tomto frekvenčním intervalu a tak je ideální pro diagnostické účely.  Některé příklady využití:

• Pyrometrie: Pro měření teploty, například v nemocnicích, se používají pyrometry, které měří teplotu ucha na základě tepelného záření ve střední části infračerveného spektra.
• Termografie: Vytváření profilu teploty kůže, které může indikovat příznaky onemocnění, jako jsou místní zánětlivé ložiska.
• Regulační termografie: Měření změn v teplotním profilu kůže pacienta před a po aplikaci chladového podnětu. Tato metoda umožňuje odhalit funkční poruchy před tím, než se projeví viditelné symptomy.

Vyzařování ve viditelném spektru  - biofotony

Frekvenční rozsah viditelného světla se pohybuje od přibližně 3,8 × 10¹⁴ Hz (červené světlo) do přibližně 7,9 × 10¹⁴ Hz (fialové světlo). Tento rozsah je velmi malý ve srovnání s celým spektrem elektromagnetického záření, které existuje.

Když se podíváte na celý přehled elektromagnetického záření, je vlastně úžasné, jak malá je oblast, kterou vidíme, a proto ji nazýváme viditelným světlem. Existují tedy obrovské frekvenční rozsahy, které svýma očima nevnímáme. 

Jak již bylo uvedeno výše, křivka záření černého tělesa směrem k menším vlnovým délkám prudce klesá. Při pokojové teplotě nebo teplotě kůže se tak již neočekává žádné vyzařování ve viditelné oblasti. Výpočty s Planckovým vzorcem ukazují, že předmět velikosti lidského těla by vysílal méně než jeden foton ročně ve viditelné oblasti. Většina vědců byla proto dlouho skeptická k možné existenci biofotonů. Biofotony jsou definovány jako světelná kvanta vyzařovaná  živými organismy (i v naprosté tmě). Podle Planckova vzorce by tam prostě neměla být.

Ukazuje se však, že všechny živé organismy vysílají biofotony, někdy i velmi mnoho, v závislosti na právě probíhajících vnitřních procesech. Jen lidská ruka vysílá mnoho biofotonů za sekundu, tedy mnohem více než předpokládá Planckův vzorec. Biofotony tedy nepocházejí ze záření černého tělesa, ale jsou způsobeny působením biochemických procesů.

Především prof. Fritz-Albert Popp se proslavil výzkumem biofotonů. Nebyl však první, kdo se tímto tématem zabýval. Prvním z nich byl zřejmě Rus Prof. Alexander Gurvič, který publikoval první výsledky v roce 1923. Fotonovou emisi v rozsahu 260 nm, kterou objevil, nazval mitogenetickým zářením, protože podle jeho zjištění může být mitóza těmito fotony spuštěna. V jeho výzkumech dále pokračovala jeho dcera Prof.Anna Gurvičová a vnuk Prof.Lev Beloussov.

Díky vývoji vysoce citlivých metod měření mohl prof. Popp dokazat, že ve skutečnosti všechny živé bytosti, včetně lidí, neustále vyzařují světlo. Dále bylo zjištěno, že vyzařování je rozhodujícím způsobem závislé na několika faktorech, jako je vývojová fáze organismu, stresové faktory, zdravotní stav atd. Příklad je uveden na následujícím obrázku. Ukazuje biofotonové záření okurkových klíčků před a po přidání vysoce zředěné toxické látky. Záření vykazuje silný vzestup v okamžiku (lehké) otravy.

Zvýšené vyzařování lze vnímat jako jakýsi "výkřik" sazenic, který zase odezní, když se sazenice zotaví z toxického útoku. Převýšení vyzařovaného záření se také nazývá degradační záření. Při silnější otravě je převýšení odpovídajícím způsobem vyšší. Vyzařování klesá po převýšení na nulu, když se sazenice nemohou zotavit a zemřou. Na tomto chování je bezchybně vidět, že toto vyzařování nemá nic společného se statisticky neuspořádanými procesy, které jsou základem záření černého těla, nýbrž je přímo spojeno s životními procesy, které se odehrávají v organismu. 

Další zajímavou vlastností biofotonů je experimentální konzistentnost tohoto záření. Soudržností se rozumí: Existence konstantního fázového vztahu několika vibrací po delší dobu. Dalo by se to nazvat synchronizací. Je nezbytnou podmínkou pro vznik interferenčních jevů.

Konzistentnost lze stanovit různými metodami měření. Jedna metoda se týká statistického rozložení vysílaných biofotonů. Prof. Společnost Popp dokázala, že biofotony vycházejí z poissonovy statistiky [CHANG 1998]. Taková distribuce je charakteristická pro velkou souvislou oblast. Vyzařování neinteragujících buněk by ukázalo jiné statistické rozdělení, totiž Gaussovo rozdělení. Další metodou je měření abscesního chování při zpožděné luminiscenci. Přitom je organismus teprve krátce ozařován světlem, po kterém se ve tmě zaznamenává, jak záření pomalu přechází na úroveň spontánní biofotonové emise. Naměřený tvar sestupné křivky je zase charakteristický pro koherenci záření.                    

Soudržnost v jedné oblasti naznačuje součinnost nebo koordinaci v této oblasti. Mnoho biofotonových vědců se domnívá, že vysoká míra soudržnosti v živých organismech musí být způsobena nějakým druhem pole. Především prof. Sám Gurvič, který již v roce 1922 napsal publikaci s názvem: "O pojmu embryonální pole". Později mluvil většinou o "biologickém poli". Jiní biofotoničtí výzkumníci používají podobné názvy. Tím se rozumí vysoce dynamické pole, které obsahuje nejen více či méně konstantní chod, ale také velmi rychlé procesy, jako je biofotonová emise. Existují teoretické modely o vázaných oscilátorech, které umožňují propojení pomalých a rychlých vibrací [SWAIN 2006]. 

Některé snímky lidského biofotonového záření jsou zobrazeny na následujícím obrázku [VAN WIJK 2006]. Je vidět, že záření je nejvyšší na končetinách, zejména na nehtech prstů a prstů. To zase ukazuje, že záření nemá nic společného s (teplotně závislým) zářením černého těla, protože končetiny mají stejnou teplotu nebo jsou chladnější než zbytek těla. 

Již jsme zmínili, že záření závisí na faktorech, jako je vývojová fáze a zdravotní stav organismu. To znamená, že biofotonové záření může být v zásadě použito pro diagnostické účely. Pokusy o to probíhají v několika ústavech již několik let. Zajímavých výsledků se také podařilo dosáhnout měřením u lidí. Příklad je znázorněn na následujícím obrázku. Je to prezentace výsledků korejské skupiny, která zkoumá vyzařování rukou pokusných osob [JUNG 2005].

Dlaň a hřbet levé a pravé ruky byly měřeny odděleně. Horní dva obrázky ukazují vyzařování biofotonů z rukou dvou zdravých osob. Všechna spektra jsou přibližně na stejné úrovni. Porovnáme-li s tím spektra "studené osoby" ve spodních dvou obrázcích, objeví se zde zřetelné rozdíly: Celková úroveň spektra je výrazně vyšší a jednotlivá spektra se od sebe liší intenzitou. Díky nízkému počtu biofotonů dosahují výsledky jen malé významnosti, a proto nejsou prozatím, alespoň u lidí, konkurenceschopné s jinými diagnostickými metodami.

Jinak je tomu například u zeleniny a jiných potravin.  Příklad ukazuje spodní obrázek, kde byla změřena rychlost počítání biofotonů vajec. Výsledky ukazují, že vejce pocházející od kuřat chovaných venku mají vyšší hodnoty než vejce od kuřat chovaných ve stáji. Tím lze prokázat rozdíly v kvalitě při stejném materiálovém složení.